vikuňa

Domovem vikuni jsou horské oblasti Jižní Ameriky, konkrétně Peru, Bolívie, Argentina a Chile v nadmořských výškách 3 600–4 800 m. Zde vyhledávají oblasti bohaté na potravu s dostatkem vodních zdrojů, kde se živí travinami, bylinami a některými sukulenty. Většina zvířat je chráněna a chová se v přírodních rezervacích.

Vikuni jsou adaptovány na život ve vysokých nadmořských výškách. Hustá srst je chrání před extrémním chladem, jejich srdce je o 50 % větší, než tomu bývá u jiných stejně velikých sudokopytníků, jelikož se musí vyrovnávat s nedostatkem kyslíku ve vysokých výškách. Na rozdíl od ostatních divoce žijících sudokopytníku mají vikuni vyvinuté řezáky, které rostou po celý život. Dva až tři cm dlouhá srst vikuni má žlutohnědou barvu a považuje se za jednu z nejkvalitnějších vln, proto se používá k výrobě luxusních výrobků.

V dávných dobách pořádali Inkové jednou za čtyři roky hon na vikuně. Některé kusy byly zabity, ostatní zvířata se ostříhala a znovu vypustila do přírody. Zabitá zvířata patřila lovcům stejně jako hrubší část srsti. Jemnější vlnu získal náčelník.

Vikuni žijí v rodinných skupinách tvořených samcem a 5–10 samicemi s mláďaty. Rodina žije v teritoriu, které si hájí. Samice je březí 11 měsíců a rodí jedno mládě. Dožívají se 20 let.

Druh zapojen do programu EEP.

O našem chovu:
Zoologická zahrada Liberec chová tento druh lamy od roku 2005.

Hustá srst je chrání před extrémním chladem, jejich srdce je o 50 % větší, než tomu bývá u jiných stejně velikých sudokopytníků.