surikata

Surikaty obývají suché savany, pouště a polopouště v jihoafrickém vnitrozemí. Před sluncem a predátory se ukrývají ve skalních štěrbinách, termitištích a norách, buď po jiných savcích, nebo si je vyhrabávají sami. Nor mají ve svém domovském okrsku více a mohou být propojeny ve velké podzemní komplexy.

Tato promykovitá šelmička má pískově zbarvenou srst s příčnými pruhy, oči jsou rámované černě, stejně jako špička ocasu. Srst pomáhá surikatám regulovat teplotu těla. Ráno se zvíře potřebuje zahřát, proto je srst rozevlátá a dovoluje slunci dostat se přímo ke kůži. Přes den přiléhá srst těsně na tělo. Surikaty mají dokonale vyvinutý zrak, na vzdálenost až několik set metrů dokáží zahlédnout orla. Výborný je i čich, kterým lokalizují výskyt potravy pod pískem. Na tlapách mají dlouhé silné drápy, které používají k hrabání nor a vyhledávání potravy. Živí se hmyzem, drobnými hlodavci, ptačími vejci, hady a štíry.

Několik členů skupiny má strážní funkci, v případě nebezpečí spustí štěkavé zvuky a všichni bleskově zmizí v norách. K hlídkování si surikaty vybírají vyvýšená místa. Surikaty používají různé typy varovných signálů, podle toho o jakého nepřítele se jedná (nebezpečí ze vzduchu, nebezpečí na zemi).

Surikaty se pohybují ve skupinách až 30 jedinců s přísnou sociální strukturou. V čele skupiny stojí dominantní pár, který se zpravidla jako jediný rozmnožuje. Pokud má mláďata jiná než dominantní samice, záleží na rozhodnutí vedoucího páru, jestli zůstanou naživu. Dominantní samice může podřízené samice šikanovat, vyndávat jejich mláďata z nor, popřípadě je i usmrtit. Samice je březí 70–85 dní, poté rodí 1–5 mláďat. Znovu může zabřeznout už 10 dní po porodu. O mláďata se stará celá skupina, podřízené samice dokonce i kojí a starší mláďata z předchozích vrhů pomáhají nejen s hlídáním, ale i s údržbou nor.

O našem chovu:
Surikaty jsou od října roku 2023 z  důvodu oprav ubikace umístěny v zázemí. Část skupiny je dočasně k vidění na ZooExpo. V zoologické zahradě Liberec se surikaty začaly chovat od roku 1969, a to dva samečci a dvě samičky. Roku 1974 jeden sameček uhynul a zbývající jedinci byli posláni do Zoo Tallinn. Opět se začal tento druh chovat až v roce 2006.

U surikat je známé aktivní učení, kdy samice učí mláďata, jak bezpečně ulovit a sežrat jedovaté štíry.