Tapír jihoamerický
Tapirus terrestris
Zajímavosti:
- Tapíři patří z hlediska vývoje k nejstarším savcům na zemi, za posledních 35 miliónů let se změnili jen nepatrně.
- Název tapír znamená v řeči brazilských indiánů „tlustý“, což charakterizuje tuhou kůži tapíra.
- Je důležitým roznašečem semen rostlin.
- Samice je březí 400 dní. Mládě se od svých rodičů, kteří mají tmavě hnědou srst, odlišuje bílými skvrnami
a pruhy. - V liberecké zoo je tapír k vidění v menším výběhu v pavilonu slonů, který má za sebou dlouhou historii. Je neuvěřitelné, že vzhledem k prostoru v něm dříve zoo chovala dva nosorožce indické, po nich přišli na řadu pekari a jednu dobu dokonce sloužil jako dočasný výběh lachtanům hřivnatým (strávili zde část doby, po kterou se jim rekonstruoval bazén).
O tapíru jihoamerickém jsme si povídali s hlavním zoologem Lubošem Melicharem
Tapíra jihoamerického v liberecké zoo nelze minout. V pavilonu tlustokožců mu patří menší výběh, který momentálně sdílí s párem nosálů bělohubých. Už při pohledu do výběhu je zjevné, že je tapír milovník vody.
I přes svou hmotnost (cca 200 kg), a někdo by řekl i trochu neohrabané vzezření, je to velmi dobrý plavec, který se umí i potápět. V přírodě se do vody skrývá před nebezpečím – ohrozit jej mohou například velké kočkovité šelmy, jako jsou jaguáři nebo pumy.
Stejně jako ostatní lichokopytníci je to býložravec – živí se pupeny, plody, listím i vodními rostlinami. Ke spásání potravy mu slouží krátký pohyblivý chobot, který je pro něj charakteristický. Tapír má poměrně dlouhé končetiny, přičemž na předních nohách má čtyři a na zadních tři prsty. Ty umí šikovně roztáhnout tak, aby se mu dobře chodilo po měkké půdě, což je pro život v bažinatých jihoamerických lesích velmi praktické. Je to noční zvíře a nejaktivnější tak bývá až po západu slunce.
Přestože se mezi tapíry může vyskytnout i poněkud prchlivější jedinec, liberecký sameček mezi ně nepatří. Ani v jeho případě ale chovatelé nesmí zapomenout na to, že je to silné zvíře, které se umí rozčílit a například přesun do přepravní bedny se mu nemusí zamlouvat. Zdejší tapír ale zatím žije v poklidu i se svými spolubydlícími nosály. Vyvést z rovnováhy se ho nepodařilo ani předchozí dvojici těchto malých šelem, a to i přesto, že se opravdu snažily a svou nezbedností potrápily i chovatele.
Někteří návštěvníci se sice mohou podivovat nad tím, že mu společnost nedělá jiný tapír, v přírodě se ale jedná o naprosto běžnou věc. Je to samotářské zvíře, které se sdružuje pouze v období páření a v době odchovu mláďat.
Největším úskalím libereckého chovu jsou zdejší klimatické podmínky. Tapír je choulostivý na chlad, což v praxi znamená, že chovatelé musí zvažovat, kdy jej pustí do venkovního výběhu. Při prochladnutí mu hrozí onemocnění dýchacích cest, lidově řečeno, může chytit rýmu.
Liberecká zoo chová tapíry jihoamerické od roku 2013, kdy byli přivezeni po povodních z pražské zahrady. Liberec tehdy pomohl s jejich umístěním po dobu rekonstrukce. Chovný pár se pak vrátil do Prahy a mladý odchovaný samec odešel na doporučení koordinátora rovnou do zařízení na britských ostrovech. Po tříměsíční přestávce Liberec nabídl opět uvolněnou kapacitu chovnému programu pro umístění nadbytečných samců – ti přijeli v rozmezí 14 dnů.
V současnosti je v Liberci jeden samec, který může být na doporučení koordinátora přesunut do chovu v jiné zoo. Jeho místo by pak mohlo posloužit dalšímu mladému odchovanému jedinci, pro který se jen těžko hledá umístění. Zoo vzhledem k omezeným kapacitám o chovu (tedy přijmutí samičky a množení) tapírů neuvažuje.
Zařízení ale dobře poslouží k držení přebytečných samců, kterých je v programu velké množství.
Tapíři jihoameričtí jsou vedeni podle IUCN jako zranitelný druh. Největším problémem je pro ně v současnosti ztráta životního prostoru kvůli kácení lesů, jsou ale také ohrožováni lovem a srážkami s auty.
