Výborný plavec a potápěč tučňák Humboldtův
Tučňáky má většina lidí spojené s mrazivým nehostinným pobřežím Antarktidy. Leckteré návštěvníky liberecké zoologické zahrady tak v chladných měsících může překvapit, že zdejší tučňáci se neprohání radostně v bazénku, ale jsou na svém krytém zimovišti a do výběhu se vracívají, až když se oteplí. Přestože některé druhy tučňáků skutečně obývají krajiny za polárním kruhem, liberecká zoo chová tučňáky Humboldtovy, jejichž původní domovinou je skalnaté pobřeží jihoamerický států Chile a Peru. Tam je klima mnohem příjemnější a tomuto druhu tučňáků tak nevadí ani teploty kolem třiceti stupňů nad nulou. Na rozdíl od svých příbuzných, výborně adaptovaných na třeskuté mrazy, umí tučňáci Humboldtovy své tělo ochlazovat. Přehřátí organismu zabraňuje holá kůže kolem očí a zobáku, která je hustě protkána cévami. Čím je teplota těla vyšší, tím více se tato místa prokrvují a ochlazují okolním vzduchem.
Líp plave, než chodí
Přestože se na souši pohybují tučňáci neohrabaně a je pro něj charakteristická kolébavá chůze, ve vodě se mění v mrštného plavce, který dokáže dosáhnout rychlosti až 35 km/h. Křídla využívá jako pádla a ocas jako kormidlo. K hbitému pohybu ve vodě mu pomáhá také vřetenovitý tvar těla.
Tučňáci Humboldtovi patří mezi středně velké tučňáky, dorůstají do výšky 65–70 cm a vážit mohou od 3,5 do 7 kilogramů. Samičky bývají menší než samci. Od jiných druhů tučňáků se odlišují černými tečkami na břiše. Tyto skvrny u nich fungují podobně jako pruhy u zeber nebo otisky prstů u lidí, nenajdete dva tučňáky se stejnými skvrnami.
Pečliví rodiče
Tučňáci žijí v koloniích v trvalých párech. Mohou se rozmnožovat celoročně, nejčastěji však od května do července a od září do prosince. Hnízda si staví ve skalních trhlinách nebo norách. Samice snáší 1–2 vejce, z kterých se po 40–42 dnech líhnou mláďata vážící zhruba 60 g. O péči se rodiče poctivě dělí, jeden sedí na hnízdě a dohlíží na mladé, druhý loví. První tři měsíce je rodiče krmí kašovitou stravou z volete, teprve až ve věku kolem sto dní už mají kompletně vyměněné peří a mohou se vrhnout do vody. Než se naučí dobře lovit, mohou zhubnout až čtvrtinu své váhy. Také na úplně dospělý šat si musí počkat až do jednoho až dvou let. Do té doby se barevně odlišují, čímž jsou chráněni před útoky jiných tučňáků v kolonii. Pohlavně dospívají samice ve třech a samci ve čtyřech letech. Samečci nemají penis a páření tak probíhá třením kloak.
Tučňáci se živí převážně rybami, které přináší chladný Humboldtův proud. Jedná se především o ančovičky nebo sardinky. V Liberci si pochutnávají na sledích a huňáčcích.
Tučňáci Humboldtovi svou kořist loví převážně v hloubce do pěti metrů (na rozdíl od tučňáka císařského, který se potápí do hloubky od 50 metrů do cca 400 metrů), je však schopen se ponořit i do hloubky 70 metrů. Potápí se na krátkou dobu, většinou pobývá pod vodou kolem jedné minuty. Plave rychlostí od 7,5 do 10 km/h a pohybuje se až 35 kilometrů od pobřeží.
Málem vyhynuli
Podle Červeného seznamu patří tučňáci Humboldtovi momentálně mezi zranitelné druhy. Dříve na tom ale byli ještě hůř a nechybělo málo do jejich vyhynutí. Tučňáci se musí totiž potýkat hned s několikerým ohrožením. Tím nejvíce bezprostředním jsou samozřejmě predátoři. Bez nadsázky se dá říct, že v bezpečí nejsou nikde, na souši ani ve vodě. V moři na ně útočí žraloci, lachtani či tuleni, na pobřeží se mohou stát slabší jedinci kořistí lišek nebo zdivočelých psů a koček. A aby toho nebylo málo, jsou jejich kolonie ohrožovány i ze vzduchu, a to mořskými dravci (např. racky), kteří vyhledávají hlavně vejce a menší mláďata.
Další velké nebezpečí pro tučňáky znamená člověk, respektive jeho aktivity v přírodě. Jejich populace tak decimuje průmyslový rybolov, který nejen, že je okrádá o potravu, ale nebezpečné jsou samotné rybářské sítě. Není výjimkou, že v nich tučňáci uvíznou, a jsou tak odsouzeni k smrti utonutím.
Tučňáci a další obyvatelé jihoamerického pobřeží jsou ohrožováni také rozvíjejícím se průmyslem, který postupně ukrajuje další a další části dříve nedotčené přírody a zdejší živočichové tak přicházejí o svůj biotop. Také stále větší počet zvědavých turistů tučňákům neprospívá, protože narušuje rozmnožování těchto na lidskou přítomnost citlivých ptáků.
Liberecká zoologická zahrada chová tučňáky od roku 1982. Momentálně žije v zahradě pět párů, což je nejmenší počet pro fungování kolonie.
