říká dlouholetý vedoucí libereckého střediska ekologické výchovy DIVIZNA Aleš Kočí
Už více než třicet let učí Aleš Kočí děti milovat přírodu a chránit ji. On sám k ní získal vztah také jako malý kluk, když s dědou a tátou procházel Jizerské hory a navštěvoval zoologický kroužek při liberecké zoo. Dílo pak dokonaly dvě vedoucí v pionýrském oddíle, které více než ideologicky pojaly svůj úkol turisticky. Bylo jasné, že jiná volba než příroda a vše s ní spjaté ani není možná. Po vojně nastoupil na vysokou zemědělskou školu, obor zootechnik, ještě za studií se přidal k hnutí Brontosaurus (jedna z nejstarších českých ekologických organizací) a po dokončení školy nastoupil do právě vznikajícího střediska ekologické výchovy Toulcův dvůr. Právě tam začaly vznikat první ekologické výukové programy pro děti.
Jak vlastně tehdy, tedy na začátku 90. let, fungovala ekologická výuka ve školách? Já jsem v té době byla na druhém stupni a moc si nevybavuji, že by nás vedli k ochraně přírody…
Nedá se říct, že by žádná nebyla, ve školách se sice ještě explicitně „neučila“, ale k ochraně přírody už tehdy inklinovala řada dětských oddílů. Myslím si, že k tomu zlomu ve vztahu k ochraně přírody hodně přispěla revoluce v roce 1989. Kromě událostí, které se děly v Praze, se v hodně lidech převážně na severu Čech probudil vzdor ohledně tamního stavu ovzduší. Probíhala tam řada lokálních nepokojů, které byly reakcí na stav životního prostředí. A právě po revoluci to bylo pro řadu lidí velmi silné téma. Dnes už tomu tak bohužel není, ale situace se také pomalu mění, v hodně lidech už rezonuje například problematika klimatické krize. Tehdy ale bylo životní prostředí ve společnosti velmi silné téma, lidé chtěli změnu, a různá střediska ekologické výchovy začala vznikat jako houby po dešti. Postupně se podařilo vytvořit celou síť středisek s názvem Pavučina, do níž většina z nich vstoupila. Jen pro zajímavost zakládajících členů bylo šest a dnes jich je v této celonárodní síti 49.
K tomu, jak děti vést k ochraně přírody, se ještě dostaneme, já bych se teď vrátila k tvému dětství, kdy si s dědou a tátou chodil po Jizerských horách. To bylo asi v době, kdy byly notně zdevastované a vypadaly jinak než dnes. Nebyl to trochu smutný pohled?
Pro mě smutný nebyl, protože díky tomu, že tam nebyly stromy, tak Jizerky nabízely krásné výhledy. Byl to samozřejmě důsledek kůrovcových kalamit a exhalací, to jsem si ale jako dítě neuvědomoval, mně se i tenkrát líbily. Do Jizerek jsem samozřejmě nepřestal chodit nikdy, četl jsem knihy Míly Nevrlého a poté, co jsem se vrátil do Liberce, jsem se seznámil s bratry Pikousovými, Leošem Vašinou, Simonou Jašovou, Pavlem Voničkou a Tomášem Klimovičem, zakladateli Jizersko-ještědského spolku, do kterého jsem taky vstoupil a jsem v něm dodnes. Takže se ochraně přírody věnuju profesně i ve svém volném čase, protože si myslím, že občanská angažovanost je velmi důležitá.
Jak vnímáš proměnu Jizerek a české krajiny obecně?
Spousta věcí se povedla a spousta ne. Jak už to bývá. Momentálně nejvíce vnímám, jak člověk hazarduje s krajinou. Jak to nejcennější, co máme, třeba ornou půdu nebo kvalitní krajinu, která je schopná zadržet vodu, si postupně ničíme. To nás v souvislosti s klimatickou krizí dožene. Pokud s krajinou nezačneme pracovat správně, budeme mít velké problémy, což se například projeví na častějším střídání sucha a povodní. Také mi hodně vadí zábory zemědělské půdy na výstavbu průmyslových hal a obecně fragmentace krajiny, v níž přibývá hodně lineárních staveb, které neumožňují kvalitní průchody pro různé druhy zvířat, což samozřejmě velmi snižuje biodiverzitu.
Zlepšilo se vůbec něco?
To určitě ano, například co se týče odpadní vody, tak spousta obcí, i těch malých, má už svoje čističky. I když samozřejmě ty běžné stále neumí vyčistit všechny znečisťující látky, jako jsou antibiotika, antikoncepce apod., je to stále velký pokrok. Také ovzduší se hodně zlepšilo, což souvisí především s tím, že české podniky po revoluci přestaly být postupně konkurenceschopné a výroba se přesunula jinam. Nutno dodat, že s tím se přesunuly i problémy, které přinášela. Nicméně stále nám zůstala povinnost snižovat emise, protože historicky neseme velkou zodpovědnost za to, kolik jsme jich do vzduchu vypustili. Ve srovnání s jinými státy na to finanční prostředky máme a říct, že s tím nic dělat nebudeme, protože s tím nic nedělá Čína nebo Amerika, by bylo velice krátkozraké a sobecké.
Ve srovnání s jinými zeměmi máme také velmi kvalitní zákon na ochranu přírody, i když také v tomto případě se bojím každé novelizace, protože se může stát, že se tam přidá nějaký odstavec, který umožní lobbistickým nebo investorským skupinám prosazovat svoje zájmy na úkor přírody a krajiny.
V současnosti se ekologická opatření (Green Deal, emisní povolenky) stala zastrašujícím nástrojem politiků. Je to oprávněný strašák? Mají se lidé skutečně tolik bát?
To určitě ne, spíše je potřeba brát to jako příležitost k hledání nových technologií, nových možností, které budou příjemnější jak pro životní prostředí, tak i pro nás. A také levnější, protože ve výsledku by se pak neměly řešit například následky velkých povodní. A to je nutné lidem stále vysvětlovat. Ruku v ruce by s tím měly jít pobídky a pomoc od státu. Věřím, že některé rodiny na to mít nebudou, ale to neznamená, že by se měly sankcionovat. Naopak by se jim mělo pomoci. Na ochraně životního prostředí by se neměli podílet jen ti nejbohatší, protože nůžky se stále více rozevírají a většina populace mezi horních deset tisíc nepatří.
Možná si lidé neumí představit, že někdy stačí i málo…
Spousta lidí si myslí, že peníze nemají, ale přitom jezdí dvakrát ročně na zahraniční dovolenou. Takže i ty peníze tady jsou… Je ale důležité si uvědomit některé věci. Nechci moralizovat, protože ani já nedělám vše správně. Ale někdy stačí zamyslet se nad tím, jestli je opravdu nutné, aby v rodině byla dvě auta, jestli by mi nestačilo jíst maso jednou za dva dny, stáhnout doma topení o dva stupně nebo si přestat kupovat nové džíny každé dva měsíce…
To jsi mi trochu nahrál na další otázku, ve které bych přešla konečně k výchově dětí k ekologii. Dnes je trend tzv. rychlé módy a podobné úkazy, ve kterých hrají hlavní roli sociální sítě. To je velký problém hlavně u dětí, které trendům rychle podléhají. Řešíte to nějak ve svých výukových programech?
Samozřejmě se snažíme trendům na sociálních sítích věnovat. Zrovna nedávno jsme na poradě řešili problém s dubajskou čokoládou. Není to nic závratného, ale rozšířilo se to jako fenomén po sociálních sítích a všichni to chtějí. Jen už se neříká, že to ohrožuje lokality, z nichž suroviny na tuto čokoládu původně pocházejí, takže to sebou nese pro přírodu velkou zátěž… To je nutné si uvědomit, a pak se nenechat ovlivňovat trendy, nebýt ovcí.
To se někdy dětem a dospívajícím špatně vysvětluje…
Já bych se toho úplně nebál. Dnešní mladí lidé si podle průzkumů například velice dobře uvědomují závažnost klimatické krize a většina z nich je ochotna pro to i něco udělat, což je dobrá výchozí pozice. Teď je jen stačí motivovat. Samozřejmě se z pochopitelných důvodů nějakou dobu zajímají o jiné věci, ale zůstane to v nich. Hodně důležité je vysvětlovat mladým lidem a dětem, že oni sami můžou něco změnit. Protože i když jim sebevědomí nechybí, tak v tomto si většina z nich nevěří. Je tedy důležité v nich posílit důvěru a ukázat jim, jaké mají možnosti. Takže je dobré je zapojovat do veřejného dění, chodit s nimi na jednání místních zastupitelstev a podobně. Dnes mají také velkou výhodu, co se týče přístupu k informacím, zároveň se s nimi ale musí naučit pracovat, musí umět hledat relevantní zdroje, nepodléhat módním trendům a dezinformacím apod. Také hodně pomáhá, že mají příležitost vycestovat v rámci školy na zahraniční pobyty. Velký vliv ale mají také pedagogové a jejich vedení, jejich přístup, osobní příklady a příběhy. Tady bych jen podotkl, že mě hodně mrzí, že učitelská profese je u nás stále velmi nedoceněná, pořád ve společnosti přetrvává takový ten narativ „ona je učitelka“. Přitom se jedná o velmi zodpovědné povolání a společnost by měla pedagogům připravit podmínky k co nejkvalitnějšímu vzdělávání. Znám spousty skvělých pedagogů, kteří každý den pracují s dětmi a učí je pro budoucnost.
Ekologické centrum vedeš už čtvrt století. Jak jste se od té doby proměnili?
Začínali jsme s výukovými programy pro děti mateřských škol a žáky základních a středních škol. Postupně jsme začali vzdělávat pedagogy, což nám přišlo efektivnější, začali jsme vydávat metodické materiály a věnovat se podpoře pedagogů systematičtěji, pak jsme se soustředili na specializační studia pro koordinátory environmentální výchovy a teď se nám podařilo s kolegy připravit nový předmět na Technické univerzitě pro budoucí učitele, který nás i studenty moc baví. Do budoucna bychom chtěli tuto spolupráci ještě rozšířit o magisterský obor, zatím funguje pouze bakalářský. A to musím říct, že je pro nás aktuálně meta, které bychom chtěli dosáhnout.
Ing. Aleš Kočí
Vystudoval Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor zootechnik, při práci dále vystudoval doplňkové pedagogické studium a učitelství přírodopisu a geografie. V roce 1994 společně s Mgr. Emilkou Strejčkovou založil Ekologické centrum hlavního města Prahy Toulcův dvůr, kde působil do roku 2000. Po šesti letech práce v Praze odešel do rodného Liberce, kde vybudoval a vedl ekologické středisko pod magistrátem města Liberec. Později začal spolupracovat s ředitelem liberecké zoo Davidem Nejedlem a od 2006 vede Středisko ekologické výchovy při Zoo Liberec DIVIZNA. Po celou dobu se vzdělává v oboru. Podílí se na tvorbě regionálních strategických dokumentů, které ovlivňují environmentální výchovu. Snaží se rozvíjet environmentální výchovu i s přesahem mimo region. Od roku 1998 je členem výkonného výboru Pavučiny.
