Gorilám na dosah

Asi to není tak, že přijedu do džungle a tam narazím na skupinu goril a ty pak pozoruji?
Určitě ne. Vzhledem k tomu, že jsou gorily velmi plaché, musí se jednat o skupinu, která je tak zvaně habituovaná, tedy zvyklá na lidskou přítomnost. Pak teprve můžeme na základě přímého pozorování sbírat informace o chování jejich členů, stravě, zdravotním stavu a podobně. Všechno se zaznamenává, například i to, jestli jim netečou hleny z nosu, jestli nejsou podvyživené. Kvůli genetice, patogenům a parazitům se sbírá a zkoumá i jejich trus. Dále se zjišťuje, kde a jak si staví hnízda, takže je ideální, když se najdou hnízda hned ráno a mohou se spočítat. (Hnízda si staví gorily nížinné z listí a větví buď přímo na zemi nebo na stromech. Odpočívají v nich v noci ale i přes den. Podle počtu hnízd se odhaduje počet jedinců ve skupině. Poz. red.)

Bylo to poprvé, co jsi byl tak blízko gorilám v přírodě?
Poprvé to nebylo, už dříve jsem je viděl v Národním parku Odzala-Kokoua (taktéž Kongo), ale nic to neubírá na zážitku, když jsem je viděl znovu. Musím říct, že je to pro mě zážitek každý den. Je to velké, charismatické zvíře, které je atraktivní i tím, jak se v něčem podobá lidem.

Jak probíhá kontakt s gorilami?
Na prvním místě musí být respekt. Musíme si uvědomit, že jsme tam pouzí návštěvníci a nesmíme zvířata zbytečně stresovat. To znamená, že se nepohybujeme uprostřed skupiny, ale pozorujeme je zpovzdálí. Skupina si jde svým směrem a my je pomalu následujeme. (Gorilí skupiny se za den přemisťují většinou jen několik set metrů. Poz. red.) Důležité je, abychom jim nepřekáželi, proto od nich dodržujeme minimální vzdálenost deset metrů. Jednak abychom dali zvířatům dostatečný prostor k pohybu, jednak aby se minimalizovalo nebezpečí přenosu chorob.

Tím samozřejmě myslíš z člověka na gorily…
Ano, ve chvíli, kdyby od nás chytly nějakou nemoc, mohlo by to celou skupinu, a nejen tu, zdecimovat. Prevence proto musí být opravdu velká. Proto, než ráno vyrazíme, si důkladně umyjeme ruce, namáčíme je i do vody s bělidlem, na místě pak máme nasazené roušky.

Teď si vyjmenoval, jak předcházíte rizikům přenosu patogenů z lidí na gorily. Ale co naopak? Je to velké a silné zvíře…
Je to tak, proto chápu, když se někdo bojí k nim přiblížit. I přes veškerá opatření nemůžeme vyloučit, že dojde k dynamickým momentům, kdy nevíme, co se stane. Zvířata samozřejmě desetimetrový odstup nedodržují. Ale děje se to velmi vzácně, pokud se dodržují pravidla kontaktu, tak člověk pro gorily většinou nepředstavuje objekt zájmu a ony se k němu příliš nepřibližují. I tak je ale nutné počítat s vážnými situacemi a předcházet jim například už jen tím, že zvolíte na pozorování strategicky dobré místo, odkud můžete rychle odejít a změnit směr.

Nejsme pro ně zajímaví

Vrátila bych se k pojmu habituace. Co si pod tím konkrétně má laik představit. Jak probíhá?
Je to dlouhodobý a náročný proces, který může trvat i pět let a více. Záleží přitom jak na zkušenosti týmu, tak na samotných gorilách. Začíná se zjišťováním informací o skupině, kolik má členů, jaký je její domovský okrsek a řada dalších věcí. Na základě toho se pak rozhoduje, jestli má vůbec smysl s habituací začít. Pokud ano, skupina se vystopuje a může se velice opatrně začít se zvykáním na lidskou přítomnost. Je nutné předpokládat, že první reakce nebude vstřícná. Za začátku gorily utíkají, samec, který brání skupinu, se může pokusit výzkumníky zastrašit. Časem ale začne zvědavost převažovat nad strachem, vzdálenost se postupně zkracuje a ve finále gorily zjistí, že jim nic nehrozí a že pro ně nejsme ani nijak zajímaví, protože jen stojíme a koukáme. Pak už to probíhá tak, že když přijdeme na místo, tak si nás sice všimnou, ale více se o nás nestarají. Je to ale opravdu dlouhý proces, který má několik fází.

Náklonnost směrem k lidem tam asi ani není vítaná. Ale co když si chce nějaké zvědavé mládě s lidmi hrát?
Samozřejmě už jen to, že tam jsme, nějakým způsobem skupinu ovlivňuje. Jakákoliv interakce mezi lidmi a gorilami je přísně zakázaná. Nesmíme navazovat ani oční kontakt, musíme si dávat pozor, abychom nedělali prudké pohyby, neupozorňovali na sebe. Prostě tam můžeme opravdu jen stát a pozorovat, a pokud se některá z nich přiblíží, musíme okamžitě poodstoupit, aby se dodržela vzdálenost. Samozřejmě mláďata jsou hravá, ale ani v jejich případě na ně nesmíme reagovat. Nakonec je to pak stejně omrzí. Protože si jich nevšímáme, tak je to přestane bavit.

Kolik skupin takto sledujete? Kolik mají členů?
Původně jsme sledovali tři skupiny, ale v jedné z nich zemřel vůdčí samec a jeho synové přešli do skupiny, která se teprve habituuje. Takže momentálně máme dvě habituované skupiny a jednu v procesu. V jedné skupině je právě pět jedinců, v další jich je dvanáct, a u té, která se habituuje, jich máme potvrzených devět, ale pravděpodobně jich bude více. Gorily se naštěstí nepřesouvají na větší vzdálenost. Může se sice stát, že se najednou seberou a ujdou kilometr, většinou se ale pohybují pomalu. Celé dny něco pojídají, pak odpočívají, mají polední pauzu… Každé ráno vyrazíme do lesa a skupiny stopujeme. Může se samozřejmě stát, že ten den žádnou nenajdeme.

Než jsi jel, tak sis určitě nastudoval o gorilách úplně vše. Překvapilo tě něco?
Každý den mě něco překvapuje. A mohou to být i zdánlivé maličkosti, jako když se například handrkují o ovoce, nebo když jim něco nepřipadá v pořádku a ostatní na to upozorní tlesknutím. My samozřejmě v řadě případů nevíme, co jejich reakce přesně znamenají, všechno se ale zaznamenává. Každý den si pak říkám, jak je to skvělé, že můžu tohle zažít a vidět.
Už jsi mi částečně odpověděl, ale přesto se zeptám. Kemp už na tom místě funguje třicet let, výzkum goril tak probíhá dlouhá léta.

Zjevně je ale pořád co zkoumat…
Je. Goril jsou tisíce a člověk vidí rozdíly i v těch málo skupinách, které studujeme. Bylo by naivní si myslet, že je známe dokonale. Ze vzorku několika desítek jedinců nemůžeme poznatky vztahovat na všechny gorily.

Pozor na slony

Teď k těm praktickým věcem. Jak funguje tábor? Uprostřed divočiny s uzavřenou malou skupinou lidí…
Musím říct, že na to, že jsme opravdu uprostřed pralesa, jsou podmínky velmi dobré. Bydlíme ve stanech, které jsou relativně velké a suché. V blízkosti máme říčku, kde se můžeme umýt. Samozřejmě musíme dávat pozor na pavouky, štíry a hady, hlavně po setmění si musíme svítit pod nohy a dávat pozor kam a na co šlapeme. Ale to všechno jsou přirozené věci, které neohrožují člověka každou minutu na životě. Vaří nám dva kuchaři, připravují hlavně večeře a pečou výborné bagety. Myslím, že to tam funguje moc dobře. Samozřejmě vždy je co zlepšovat, ale základní komfort tam je.

Když jsi zmínil hady a štíry, které zvíře je pro vás nejvíce nebezpečné?
Jednoznačně je to slon. Je to zvíře, které si je vědomé své velikosti a které může mít negativní zkušenosti s lidmi, často s pytláky, a proto se jich bojí. To znamená, že nevíme, jak zareaguje, když nás uvidí. Může utéct, ale taky zaútočit. A to nedokážeme vůbec odhadnout. Sloni v případě, že se cítí ohrožení, často vyrazí, všechno rozdupou a pak teprve zjišťují, co se vlastně stalo. Proto se jim snažíme obloukem vyhnout, když zjistíme, že jsou poblíž. Naštěstí jsou díky své velikosti už z dálky dobře slyšet. Může se ale stát, že zrovna někde potichu odpočívá a vy do něj vrazíte. A také když prší, tak se po lese nepohybujeme, protože zvuk dopadajícího deště vše přehluší, a to nejen pro nás, ale i pro slony. Možnost blízkého střetu je tak daleko větší. Déšť tedy přečkáme pod vytvořeným přístřeškem.

Asi bych se v pralese bála jiných zvířat než zrovna slona…
Tak samozřejmě potencionálně nebezpečných zvířat je tam více. Ale všechna jsou plachá a je spíše výjimka, když nejsou. Člověk musí mít opravdu velké štěstí, aby viděl třeba levharta nebo šimpanze, kteří jsou jinak samozřejmě taky velmi nebezpeční. U gorilích samců se zase může stát, že začnou zastrašovat, rozběhnou se, vokalizují, buší se do prsou… Ale to se nestává tak často a většinou hned utečou. I gorily jsou velmi plaché.

Oblast střední Afriky nepatří zrovna k nejbezpečnějším místům na světě. Jaká je momentálně v Republice Kongo situace?
Na poměry střední Afriky je to jedna z nejstabilnějších a nejbezpečnějších zemí. Co se týká celkové stability, tak samozřejmě k převratu mají zřejmě blíž než naše republika, ale zatím jsem se nevšiml, že by se k něčemu takovému schylovalo. Ale samozřejmě stát se může cokoliv.

Pašují se papoušci i chocholatky

A co pytláci? Ti mohou být také nebezpeční. Vyskytují se i poblíž vašeho kempu?
Pytláci tam samozřejmě jsou. Loví slony i lidoopy kvůli rituálním potřebám i tradiční medicíně. Park proto hlídají strážci, kteří jsou ozbrojeni samopaly. Park společně s místní komunitou odvádí dobrou práci a za rok 2023 nebyl na území parku upytlačen ani jeden slon. Zpětně se sice může najít mršina bez klů, ale i tak je to zatím nejlepší výsledek v historii parku. Pytlačení se ale netýká jen velkých charismatických zvířat. Častým terčem jsou chocholatky, malé pralesní antilopky, které se ve velkém loví kvůli poptávce z měst po divokém mase. Dále to jsou třeba papoušci žako, kteří jsou žádaným mazlíčkem i třeba u nás v České republice. Je proto důležité věnovat pozornost tomu, odkud zvířata pochází a v případě nejistoty se nákupu exotických domácích mazlíčku raději vyvarovat.

Ty jsi v pozici vedoucího kempu, neměl jsi problém jako Evropan „šéfovat“ místním? Respektují tě?
Myslím, že s nimi mám velmi dobře fungující vztah. V kempu pracují jako stopaři příslušníci zdejších kmenů, v případě kempu Mondika to je kmen Bayaka, kteří jsou bytostně spjaty s pralesem. Vzájemně se respektujeme, já je jako znalce pralesa a oni mě jako toho, co se stará o kemp, aby fungoval a oni mohli využívat svých znalostí a dovedností, aby živili své rodiny. Jsou to velice usměvaví lidé, kteří mají radost ze života. Bohužel mají někteří z nich všeobecně problém vyrovnat se s civilizačními tlaky, ať už to je třeba konzumace alkoholu nebo finanční gramotnost. Také proniknout do jejich kultury není jednoduché a chce to opravdu hodně času. Je proto důležité mít k nim již zmíněný respekt, jednat se všemi stejně, nemít oblíbence. To samozřejmě platí všude, ale vzhledem k tomu, že jsme uprostřed džungle, musím být ještě opatrnější, aby nedošlo k nějaké vyhrocené situaci. A samozřejmě jim nesmí chybět jejich oblíbené fufu (pokrm vyrobený z tapiokové mouky, poz. red.), bez toho by to nešlo. (smích)
Společně se stopaři v kempu pracují také asistenti výzkumu, kteří každý den zaznamenávají data nejen o gorilách. Asistentem se může stát kdokoliv, většina z nich však pochází z Brazzaville (hl. město Konga) nebo Pointe Noire. Jsou tu však také místní, bez formálního vzdělání, kteří se zvládli do této pozice vypracovat, včetně příslušníků místních kmenů.

Ing. Pavel Zoubek

V letech 2018–2023 pracoval jako vedoucí oddělení ochrany přírody a výzkumu v Zoo Liberec. Působil jako terénní pracovník převážně v jihovýchodní Asii. Je dobrovolníkem v organizaci Save-Elephants. Zaměřuje se na zlepšení efektivní ochrany volně žijících zvířat a podporu komunit v ochraně přírody. Momentálně pracuje pro Wildlife Conservation Society v Mondika Camp v Národním parku Nouabalé-Ndoki v Republice Kongo.