O žábách, ještěrkách a nové expozici

Nová expozice vznikla z největší části tvou zásluhou, tak bych se ráda zeptala, na co jsi nejvíce pyšná?
Tak především, že se podařilo sehnat peníze od sponzorů a že se vůbec podařilo ji otevřít, protože nás stála opravdu hodně úsilí. Chtěla jsem, aby zvířata chovaná v teráriích měla co nejlepší podmínky k životu a abychom jim co nejvěrněji nasimulovali jejich přirozené prostředí. To znamená, aby gekon, který je zvyklý trávit v přírodě většinu dne na kůře stromů, měl tuto možnost i v našem teráriu. Stejně tak má k dispozici umělou skálu gekon, který žije na žulových římsách. S tím samozřejmě souvisely moje požadavky na dodavatele, které byly hodně specifické, a proto se zakázka trochu zpozdila. Vzal to totiž opravdu poctivě, chodil po lese, hledal vhodné stromy, pak je odléval a vyráběl jejich odlitky. Tady zrovna můžeme vidět, jak si na napodobenině buku hoví samička ploskorepa Henkelova, kterou byste v přírodě mohli vidět úplně ve stejné poloze. Tedy v případě, že ji vůbec najdete, je to totiž mistr kamufláže.

Je pravda, že tento druh ploskorepa není jednoduché zahlédnout ani v omezeném prostoru terária, jak dokonalé má maskování. Ale zpět k vybavení terárií…
I když se snažíte nasimulovat co nejvěrněji prostředí, jak je to s jejich velikostí? Není jim to tady malé?
Je velký rozdíl v chovu savce, ptáka, obojživelníka nebo plaza. Velká část ještěrů je teritoriální a i v přírodě jsou vázáni na jedno omezené místo. To je například i případ gekona modrého, který v oblasti, kde žije, tedy v tropickém lese v rezervaci Kimboza v Tanzanii, obývá pouze jednu konkrétní dřevinu. Každý sameček má svůj pandán (tropická dřevina s dlouhými špičatými listy, poz. red.) a nikde jinde jej nenajdete. Podobně jsou na tom další druhy, jen to nemusí být strom, například u gekona psychedelického je to skalní římsa.

Podle jakých kritérií jsi druhy ještěrů do nové expozice vybírala? Bylo to složité?
Snažím se druhy vybírat tak, aby byly atraktivní pro návštěvníky, například zbarvením nebo tvary, a zároveň se jednalo o druhy, které jsou ohrožené a vzácné. Myslím si, že to je jedno z hlavních poslání zoologických zahrad – chovat ohrožené druhy, snažit se je rozmnožovat a vytvářet záchovné populace v lidské péči. Snažila jsem se také vybrat druhy, které jsou pro nás velkou chovatelskou výzvou. Návštěvník to sice neocení, ale já budu hrozně ráda, když se nám podaří dobře zazimovat ploskorepy Henkelovy, abychom od nich mohli v příštím roce očekávat snůšku vajec. Chov tohoto druhu je navíc mezinárodně koordinován v rámci EAZA (Evropská asociace zoo a akvárií, poz. red.) a je velmi žádoucí vytvořit stabilní populaci v lidské péči. Zatím jich je totiž po zoologických zahradách velmi málo.

Asi nebude jednoduché některé druhy rozmnožovat? Mají někteří speciální požadavky na chov?
Kromě zmíněného ploskorepa, kde je významný pokles teploty v zimních měsících, bude náročnější i odchov gekona psychedelického. Je to hodně plaché zvíře, takový „nerváček“, který se snadno vystresuje. Stačí, když se mu zaklepe na sklo, a hned se běží schovat. A lidé nám bohužel na skla klepou. Má to pak ale zcela opačný účinek, než čekají, protože jsme v teráriích nechali zvířatům prostor, do kterého se mohou schovat. Takže je na lidech, jak se budou chovat. Kdo bude trpělivý a klidný, má mnohem větší šanci spatřit i ty plaché druhy.

Dá se říct, který druh je nejvzácnější?
Nejvzácnější je gekon modrý, toho už ale chováme několik let. (V pavilonu tropů, poz. red.) Z těch nových jsou to druhy, o kterých už jsme mluvili, tedy ploskorep Henkelův a gekon psychedelický. Ploskorep obývá už jen několik fragmentů lesa na Madagaskaru, gekona psychedelického najdete pouze na dvou malých ostrovech v jižním Vietnamu, kde je vázán na žulu. I další druhy, které jsem vybrala, patří mezi endemity, kteří v přírodě žijí jen v malých omezených oblastech. Například gekon Gonatodes daudini (teprve bude) obývá v přírodě malý kus tropického lesa na karibském ostrově Union.

Jak se tak vzácné druhy shání?
Zjistila jsem si, v jakých zoologických zahradách je chovají, a ty pak oslovila. Takže většinu nových druhů ještěrů máme například ze Zoo Plzeň, dále Zoo Jihlava nebo z polské zoo v Lodži. Některé druhy ještěrů se mi nepodařilo sehnat ze zoo, proto jsem oslovila soukromé chovatele.

Česko bylo a zřejmě pořád je chovatelskou velmocí. Necháš si poradit i od soukromých chovatelů?
Komunikuji jak se zoology, tak se soukromými chovateli. Ti mají letité zkušenosti a často i velmi praktické rady, takže momentálně jsem v kontaktu hned s několika. Jinak samozřejmě sháním informace i z odborné literatury, čtu si články na internetu a díky zájmovým skupinám na sociálních sítích čerpám řadu věcí i odtamtud.

Žabičky a šediny

Jsi v liberecké zoo jedním z mála zoologů, který může své „chráněnce“ chovat i doma…
Dříve jsem doma chovala několik druhů plazů, ale vždy byl problém sehnat někoho spolehlivého, kdo vám zvířata nakrmí, když odcestujete do zahraničí. V současné době mám doma už jen jednoho obojživelníka, a to axolotla tygrovaného, kterému je sedmnáct let. Myslím si, že se v práci realizuju dostatečně, krom toho, že si plním své chovatelské sny, tak každý nový projekt sebou nese fázi, kdy u něj trávíte hodně času, protože je potřeba vychytat drobné problémy, které vždycky přijdou a musíte si nové druhy „osahat“. A když se vám začne dařit, tak je pak více práce s mláďaty. Pro mě je určitě velkou školou naše „žabičkárna“, kde je třeba myslet na hodně detailů. Myslím si, že jsem si to před dvěma roky představovala dost naivně, a to ještě zdaleka nerozmnožujeme všechny druhy žab. Kdybych k sobě neměla velmi schopnou a spolehlivou ošetřovatelku, tak mám dneska úplně šedivé vlasy.

Žabičky a gekoni tě „drží“ už od dětství?
Žáby ano. Už když jsem jezdila za dědou do Lázní Libverda, tak jsem tam lovila pulce a skokany. K plazům jsem se dostala mnohem později, až když mi můj školitel na Karlově univerzitě řekl, že jestli pro něj chci pracovat, musím jít k myším, hadům nebo gekonům. Vybrala jsem si gekony, začala je studovat, dělat etologická pozorování, načítala o nich literaturu, chodila na přednášky, až mi přirostli k srdci. Když jsem pak nastoupila do liberecké zoo, dala jsem si sama pro sebe úkol, že se pokusím ostatní kolegy přesvědčit, že je třeba se zaměřit i na menší terarijní druhy. Ty byly v zoo dost opomíjeny. Pouze v pavilonu tropů bylo sedm starších plazích expozic. Čtyřicet let se v zoo nechoval ani jeden obojživelník, přitom ti v současné době čelí hrozbě vyhynutí snad nejvíce ze všech obratlovců. Z archívu dnes víme, že se toho v liberecké zahradě v minulosti chovalo poměrně dost, od mloků a čolků až po velké hady a krokodýly. Měla jsem silnou potřebu něco změnit. Snad se to i daří. V pavilonu tropů máme další terária s tropickými druhy žab, pavilon ZooExpo je celý zaměřený na terarijní zvířata a do dvou let budeme mít zrekonstruovaný pavilon žiraf, kde bude ve vnitřní části několik terárií a veliké akvárium.

Vždy překvapí

Teď se zeptám jako člověk, který tyto tvory oceňuje především z vizuálního hlediska – co je na nich tak zajímavého pro zoologa? Člověk by řekl, že se celé dny jen krčí na větvičce…
Mě hrozně zajímá, jak fungují v přírodě, a to od vylíhnutí až po námluvy v dospělosti. Baví mě s dodavateli vymýšlet vybavení terárií, abychom dokázali chovaným zvířatům podobné podmínky vytvořit. Pořád si člověk něco studuje, shání informace a zjišťuje, že toho spoustu ještě neví.

Když máš poctivě nastudováno všechno o chovaných druzích, dokážou tě vůbec ještě něčím překvapit?
Pořád. Teorie je legrace, praxe je mnohem náročnější. Protože i když máte pocit, že jste dobře připraveni, může se například stát, že vám zvířata utečou, že se začnou schovávat jinam, než jsme předpokládali, že zvíře sice vypadá pěkně, ale nemnoží se, nebo si říkáme, že z toho nic nebude, a nakonec je tam snůška… Velká kapitola jsou nemoci terarijních zvířat, kde se člověk kolikrát cítí bezradně a tady vím, že mám veliké mezery a musím se hodně učit. Léčit drobnou pralesničku není totiž vůbec jednoduché a specialistů mnoho není.

Chov ještěrů je velmi populární, spousta laiků si dokonce myslí, že se dají aspoň částečně ochočit. Jde to u některých druhů vůbec?
Ano, v soukromých chovech, kde chovatel věnuje zvířeti dostatek času, je to celkem běžné, například u varanů, leguánů a agam. Hodně druhů si dokáže navyknout na přítomnost člověka, ztratí plachost. My v zoo se ale s žádným chovaným ještěrem nemazlíme. Některé druhy máme navyknuté, že přijdou na krmení. Během krmení si je pak více prohlédneme, zda jsou po zdravotní stránce v pořádku, od svléknutí staré kůže až po například záněty tlamy. Překvapilo mě, že máme i některé druhy pralesniček (strašných a barvířských, poz. red.), které když nás vidí, tak přijdou hned ke sklu a očekávají potravu.

Ani hubení, ani tlustí

Proč se krmí někteří vaši svěřenci pomocí pinzety? Neumí si potravu ulovit?
Především je to proto, abychom měli přehled, kolik nám toho konkrétní jedinec sežral. Tato informace je obzvláště důležitá nejen u mláďat, starých nebo nemocných zvířat, ale také u samic, které měly zrovna snůšku vajec. Na krmení rovněž dáváme minerály nebo vitamíny a díky této metodě zaručeně víme, že se dostaly do těla krmeného jedince. Například u ploskorepů je důležité, aby se gekoni nepřekrmovali, ale zase nesmí být moc hubení. Ti se krmí zásadně z pinzety a zapisujeme si, kolik toho sežrali. A taky je to kvůli rostlinám v teráriu, cvrček tam totiž dokáže napáchat pořádnou paseku.

Když se vrátím k tomu kontaktu, obávám se, že řada lidí si pořizuje plaza jako domácího mazlíčka a pak…
… pak někdy končí u popelnice. Je to tak. Plazi jsou často dlouholetá zvířata, která navíc rostou po celý život. Najde se pořád ještě dost lidí, kteří si pořídí zvíře, ale vůbec neví, jak se o něj starat a nedokáží mu pořídit ani pořádné terárium. Jeden ze smutných příkladů můžu demonstrovat na želvě nádherné. Lidé si tyto želvy kupují jako atraktivní 10 cm veliká mláďata ve zverimexech. Jenomže želva jim pak doma časem vyroste, neustále by něco žrala a oni zjistí, že je na akvárium moc velká a že je vlastně už nebaví jí často měnit vodu a krmit jí. Ti uvědomělejší se snaží svoji želvu nabídnout někomu jinému, často píší i do zoologických zahrad. Pak se najdou tací, kteří želvu vypustí u nás někde v parku u rybníka nebo do řeky. To je také ten hlavní důvod, proč je dneska želva nádherná na seznamu invazních druhů. V naší přírodě totiž dokáže přečkat zimu, potravně velmi konkuruje jiným druhům a sežere, na co přijde.

Mgr. Petra Hnidová pracuje v liberecké zoo od roku 2016 Její hlavní pracovní náplní je koordinace chovu plazů a obojživelníků. Je absolventkou přírodních věd na Purkyňově univerzitě v Ústí nad Labem a magisterského studia na Karlově univerzitě, kde se začala věnovat plazům.