Povídání o tom, proč může být hubený koník známkou dobré péče.
Jsou hubení, vypelichaní, ne zrovna v kondici. I na taková zvířata můžete v zoologických zahradách narazit, a výjimkou není ani ta liberecká. Důvodů, proč zvíře nevypadá zrovna jako „z katalogu“, může být několik: velbloudovi se zrovna mění srst, takže z něj visí nevzhledné chuchvalce, sob při vytloukání paroží vypadá jako po vesnické rvačce, některá zvířata zase v létě drží dobrovolnou dietu. Další důvod může být ale ještě prostší – zvíře je jednoduše staré. Stejně jako lidem i živočichům ubývá s věkem svalstvo, ani ty klouby nejsou, co bývaly, a tak se řada z nich místo skotačení po výběhu raději vyhřívá na sluníčku. V žádném případě ale netrpí zvířata nedostatkem potravy a jsou pod stálým veterinárním dohledem. Více o tom, proč v zoo narazíte například na vyhublého poníka, vysvětluje hlavní zoolog liberecké zoo Luboš Melichar.
Nic jim nechybí
„Může se stát, že zvídavý návštěvník si všimne zvířete, které nevypadá zrovna dobře. A samozřejmě, pokud o tom dál nepřemýšlí a dá na první emoci, napadne jej, že zvířata zanedbáváme. Což není pravda. Naopak, u nás mají péči až nadstandardní,“ vysvětluje na úvod Luboš Melichar, který se v liberecké zoo o zvířata stará už více než čtvrt století. „Teď je to téma o něco aktuálnější než obvykle, protože se nám v zahradě sešlo hned několik zvířat, která jsou věkově posunutá nad oficiální tabulky a nad údaje, které uvádí literatura jako maximální věk dožití. V tom věku samozřejmě nevypadají a nejsou v takové formě jako například před dekádou,“ pokračuje zoolog a upozorňuje, že i když zvířata nejsou zrovna na vrcholu kondice, neznamená to, že by je sužovaly zdravotní problémy. „Máme tady hřebce shetlandského poníka, kterému je třicet dva let. Občas ho trápí zákaly v očích, ty jsme ale schopni kontrolovat. Jinak mu v tom věku opravdu nic nechybí,“ poukazuje Luboš Melichar. Běžně se tito poníci dožívají třiceti let, samozřejmě pak vedle mladé klisny může tento koňský stařeček působit pro někoho až nepatřičně. Podle zoologa to ovšem neznamená, že by jej zoo měla odklidit návštěvníkům z očí nebo jej dokonce eutanázovat. O poníka je naopak postaráno velmi dobře, dostává řadu doplňků k potravě, a netrpí ani sociálně.
Staré sobice
Kromě zmiňovaného poníka může některé návštěvníky překvapit i trochu přestárlá oslice somálská. Je jí 26 let a ve svém druhu patří k desítce nejstarších zvířat na světě (v lidské péči žije momentálně asi 250 jedinců, v přírodě jich přežívá jen několik set, bližší údaje se nedají ověřit). „Samozřejmě vypadá jinak než v roce 2005, ale je to ten samý případ jako poník. Nebyl u ní veterinář ani nepamatuju, vždy to bylo zdravé zvíře, jen má vzhledem k věku atrofované svaly a metabolismus taky nefunguje jako dříve, takže musí jinak hospodařit s energií. To znamená, že se už samozřejmě jeví pasivněji než hříbata, která pobíhají po výběhu. Ona stojí a vyhřívá se na sluníčku,“ dodává Luboš Melichar. Podobně jsou na tom také samice takina zlatého (jen to na nich díky delší srsti není tolik patrné) a dvou samic soba karelského (na těch je to naopak vidět hodně, protože mladší sobice musí na zimu pořádně přibrat do zásoby, aby dopadla zdárně chovná sezóna). Ani v jednom případě starší zvíře nemá v rámci svého stáda žádný sociální problém a dobře funguje.
Hubená ale zdravá
Trochu jiný případ je poslední bílý tygr v liberecké zoo – samice Surya Bára. Ta byla totiž subtilnější celý život a zvlášť patrné to bylo v létě, protože měla mnohem menší spotřebu krmení než přes zimu, v horku prostě nechtěla žrát. „Na podzim to vždycky krásně dohnala a vypadala zase dobře. Nebyl proto důvod to nějak zvlášť řešit, neměla s tím žádný problém. Nikdy žádné vážné zdravotní potíže neměla a nemá. Obecně se dá říct, že odborníci na výživu mají pravidlo, že zvíře bude vždycky raději hubenější než tlusté, protože je to pro něj výhodnější. V přírodě většinou ani nemají šanci větší váhu nabrat,“ komentuje Luboš Melichar s tím, že šestnáctileté Surye Báře subtilnější stavba těla rozhodně zvyšuje šance na delší život více, než kdyby měla nadváhu. Ta je obecně v zoologických zahradách větší problém, než že by některé zvíře bylo vyhublé. Vzhledem k tomu, že v zoo zvířata neloví a mají vyrovnanou krmnou dávku v průběhu celé roku, musí je chovatele udržovat v kondici a hlídat jim váhu, aby naopak zbytečně netloustla.
Přežívají déle
Obecně se v zoologických zahradách dožívají zvířata vyššího věku než v přírodě. Mají pravidelný přísun potravy, neohrožují je žádní predátoři, a když se u nich objeví zdravotní potíže, přijde je vyřešit veterinář. Paradoxně by se tak dalo říci, že vyhublý starý poník je známkou výborné péče. „Je to tak, pokud bychom se dobře nestarali, zvířata by se takto vysokého věku nedožívala. Na druhou stranu ale tento fakt nemůžeme používat jako argument, že by zvířatům bylo v zoo lépe. To, že žijí o pár let déle než ta v přírodě, musíme brát jako side effect dobré péče. Rozhodně to není tak, že pro zvíře je výhodnější být v zoologické zahradě, aby se dožilo vyššího věku,“ upozorňuje Luboš Melichar. Mohlo by se zdát, že chovat zvířata, která už jsou přestárlá (tudíž se nemnoží), může být pro zoologickou zahradu, která bojuje s nedostatkem prostoru, problém. Podle Luboše Melichara může mít ale i takové zvíře pro společenství významnou funkci. „To je zrovna případ naší somálské oslice. V současnosti chystáme rekonstrukci oslího výběhu a jeho obyvatelé tak budou muset být dočasně přesunuti jinam. A to není jednoduchá záležitost. Nikdy to tam neviděli, musí si zvykat na nové podmínky. A to je moment, kdy jsem za ni velmi rád. Tím, že je pomalejší, nečekáme, že při prvním leknutí skočí do plotu nebo proběhne ohradníkem. Některé věci už řeší v klidu a stádo se o ni v těchto stresových chvílích může opřít. Co bych dal za takové zvíře i u zeber Chapmanových, které jsme teď museli převézt na antilopinec. Jsou to tři mladá zvířata, která jsme museli přisedovat (zklidnění pomoci sedativ, poz. red.), aby nové podmínky zvládla. Před časem jsme zebrám jen o půl metru posunuli krmné stoly a to byl ve výběhu šrumec,“ popisuje zoolog.
Jednoduše řečeno, důvodů, proč zvíře vyřadit z chovu, musí být více. „Nedávno jsme například museli eutanázovat samce kozorožce, který byl z těch 125 kozorožců, kteří nám prošli zahradou, třetí s nejvyšším věkem dožití ze všech samců. Bylo mu přes čtrnáct let. Jednoho dne jsme ho ale našli ve výběhu a nebyl schopný se postavit na nohy,“ vysvětluje zoolog s tím, že každý případ, každé zvíře se řeší individuálně. „Sledujeme zdravotní stav, chování zvířete ve skupině i chování ostatních vůči němu, takže celý tento proces máme pod kontrolou,“ dodává. Někomu ještě lze pomoci, někomu už ne. Jsou případy, když už není jiná volba. „Například u žirafy ani nechci dovolit, aby se do stavu, že se nepostaví na nohy, dostala. Proto, když začne strádat, což je většinou delší proces, tak už ji začneme pečlivě hlídat. U žirafy je totiž neschopnost postavit se na nohy spojená s velmi nepříjemným kontextem,“ vysvětluje. Žirafy se staví na nohy tak, že napřáhnou krk dopředu, švihnou krkem a ve stejné chvíli se staví na zadní končetiny a potom plynule na přední. A i když se jim to nedaří, zkouší to znovu a znovu. „Viděl jsem žirafu, která se v noci po pádu v boxu nemohla postavit, protože se jí rozčísly pánevní končetiny a popraskaly pánevní spony, a přesto to pořád zkoušela. Jak ale proti zdi švihala hlavou, způsobila si mnohočetnou frakturu mandibuly (spodní čelist),“ vzpomíná zoolog. V tomto případě se jednalo o nehodu, které se nedalo zabránit, chovatelé a zoologové ale musí bedlivě především u starších zvířat hlídat jejich zdravotní stav. „Dokud ale mají vůli žít, tak není důvod se jich zbavovat,“ uzavírá naše povídání Luboš Melichar.
